Kdy jste Hotel Studánka viděla vůbec poprvé?

Do Orlických hor jsme s manželem přišli na začátku sedmdesátých let a někdy na konci jsem Studánku navštívila. Bylo to v souvislosti se setkáním výtvarníků, hotel fungoval jako místo, kde se dalo přespat, večer promítat filmy nebo diapozitivy a besedovat. Pamatuju si, že mně tenkrát přišel hotel docela smutný, opuštěný. Ale v té době bylo takové smutno všude.

Zato les…

Les Včelný, který Studánku obklopuje, ten byl magický. A pořád je, samozřejmě. Jsou do něj zasazené mnohé příběhy a všelijaké pověsti, má svého genia loci.

Zůstaňme ještě u hotelu, kde všude najdeme váš rukopis?

Ono to souvisí. Byla jsem požádána, abych pro jednotlivé pokoje hotelu vytvořila emblémy, které by je ozvláštňovaly příběhem. Zvolila jsem si dva okruhy – historii, tedy legendy a přírodu. Na keramických medailonech jsem ztvárnila místní stromy, byliny i pověsti. Dělala jsem taky symboly k prostorám hotelu, třeba jídelně M. D. Rettigové, kavárně J. Šlitra, kongresovému sálu R. Rokla a podobně. Tyto významné osobnosti měly vztah k blízkému Rychnovu nad Kněžnou a tedy i Studánce. Když vás to bude zajímat, získáte v hotelu sešitky s povídáním jak o nich, tak o přírodě a pověstech ztvárněných na pokojových medailonech.

A teď tedy pojďme ven.

V exteriérech jsem vytvořila stylizovanou zidealizovanou mapu lesa a do ní vmalovala příběhy jednotlivých míst, ke kterým se něco vztahuje – pověsti o čertech, o nalezení pokladu, máme tam různé světce, les souvisí s lovem, takže nechybí Hubert… Objevuje se samozřejmě kouzelná studánka, v historii na jejím místě vznikla kaplička zasvěcená Panně Marii, je tam Jan Nepomucký. Těmi místy šly dějiny, táhlo tudy švédské vojsko, a zároveň v něm vznikaly pověsti, legendy a pohádky.

Kdo přijede, může se do takové pohádky vypravit.

Ano, návštěvník může podle mapy hledat, co se kde odehrálo. Později jsem mapu rozšířila i mimo les. Zavede vás na pěkný výlet ze Studánky až k rychnovskému pivovaru.

Jak to bylo s dubem, který na Studánce stál?

Kdysi bylo rozhodnuto, že ten 300letý mohykán musí být z bezpečnostních důvodů skácen. Zůstal z něj kotouč dřeva, když ho vybrousili, byla krásně vidět léta. Dostala jsem za úkol zpracovat jeho příběh, špendlíkem označit zajímavé roky a události, které se k té době a Rychnovsku nebo Orlickým horám vážou, a namalovat pro každou obrázek. V létě můžete kotouč vidět venku, na zimu se schovává pod střechu.

Práce až nad hlavu.

Mně to tak nepřijde, dělám, co mám ráda a v čem jsem vyrostla. Oba moji rodiče byli výtvarníci, akademičtí malíři, kteří si práci nosili samozřejmě domů. Maminka byla na volné noze, táta šéfoval výpravu v pražském Ústředním loutkovém divadle, navrhoval inscenace jako scénograf, loutky jako výtvarník a zároveň řídil celou výrobu. Měla jsem tam prošmejděné zákulisí, loutkárnu a taky konstrukci, kde se dělala tělíčka a modelovaly se třeba hlavy. Byl tam řezbář, truhlárna a taky místnost, které se říkalo šírna. Paní, které v ní šily šatičky, měly velikou bednu odstřižků, ty jsem si mohla vybrat a pak si sama dělat loutečky. Maminka doma ilustrovala knížky, pracovala pro televizi. Jsou to krásné vzpomínky.

Rodinné prokletí?

Ne, prokletí jistě ne. Kdysi jsem uspořádala výstavu k naší rodině, protože loutkám a všemu kolem se věnuje opravdu většina z nás – dědeček založil loutkové divadlo v Sokole, můj otec i strýc byli pedagogy na loutkářské katedře a z jejich rukou vzešlo mnoho loutkářů i loutek, bratr je restaurátor, synovec dělá animované filmy a mohla bych pokračovat. Ta výstava se jmenovala „V zajetí loutek“. Zajetí, to je to slovo.

Předpokládám, že váš manžel je do výtvarného prostředí vtažen taky.

Jinak by to nešlo. Když jsme se seznámili, možná byl jeho svět trošku oddělený od mého, ale myslím, že průběžně se to tak propojilo… Já jsem mu ilustrovala botanické knihy a on se mnou neustále prožívá, co maluji nebo vyřezávám. Ostatně i na Studánce jsme pracovali společně. Když už hotel nějakou dobu fungoval, bylo nutné se podívat na původní osázení rostlinami a keři, které potřebovalo úpravy. Manžel vymyslel a vysázel zahradu, které se říká motýlí. Květiny v ní kvetou od jara do podzimu a přitahují motýly. Já jsem k ní udělala malou publikaci s ilustracemi a povídáním. Po Motýlí zahradě osazoval údolíčko u altánku, dělal třeba i úpravy kolem budov.

Zkrátka pohádkový svět.

Orlické hory jsou pohádkami a pověstmi protkané. Hezká je i pověst o začátcích Studánky, objevují se v ní pastýři s ovečkami, les se jmenuje Včelný, takže se počítá se včelami, jejichž med byl prý dodáván na královský dvůr. I Rychnov má zajímavou historii. Osobně mám za úplně nejkrásnější pověst, kterou si Rychnov umístil i do městského znaku. Je v něm panna na jelenu.

Budou tady pohádky napořád?

Rozhodně to tak vypadá. Myslím, že lidé mají rádi pohádky, které se vztahují k místu, kde žijí. Vyvolávají pocit sounáležitosti s krajem. Ta byla a vždycky bude důležitá.