Jak se to seběhlo, že nás vítá tak mladý majitel?

Není na tom nic nelogického, i když rodiče měli o mé budoucnosti zprvu jiné představy. Táta, zakladatel společnosti MATRIX, mě viděl spíš jako ekonoma rodinného podniku. Už když jsem chodil na základní školu, bavili jsme se, kterým směrem se vydám. Já ale trval na přírodovědném zaměření tak dlouho, až naši řekli: Dobře, běž. V Trutnově jsem si při studiu lesnictví udělal papíry na traktor, a bylo vymalováno.

To stačilo?

Začal jsem jezdit na žně a úplně se do té práce zamiloval. Po maturitě jsme se bavili, co dál. Tehdy táta prohlásil: Když tě ta farma baví, tak ti ji předám, abys měl závazek a dokázal se o něco postarat. Mně bylo dvacet, Farma Třebešov existovala tři roky. Byl to velký úkol, ale taky radost a očekávání. Současně s jejím řízením navíc studuju Českou zemědělskou univerzitu v Praze.

Řekněte nám o Farmě Třebešov něco víc.

Zabýváme se rostlinnou výrobou a provozujeme zvěřinový závod. Zaměstnáváme 8 stálých pracovníků, v lovné sezoně a při žních si najímáme výpomoc. Momentálně hospodaříme na 820 hektarech, sklízíme ječmen jarní neboli sladovnický, řepku olejnou, sóju, pšenici ozimou. Máme i louky. O půdu se staráme tradičním způsobem, tak, aby prosperovala a udržela nebo zvýšila si svou kvalitu. Vážíme si jí a víme, že o ni musíme pečovat.

Čemu se věnuje zvěřinový závod?

Ten vznikl vlastně jako hobby. Jsme v rodině myslivci, takže mí předchůdci vybudovali prostory ke zpracování masa, které jsme už značně rozšířili, přibyla prodejna. Před pandemií jsme zpracovávali kolem 90 tun zvěřiny ročně. Nejčastěji šlo o spárkatou zvěř, tedy srnčí, jelení, daňčí, kančí. Našimi dodavateli je čtyřicítka mysliveckých sdružení a spolků převážně z Hradecka a Pardubicka. Produkty putují třeba do prodejen Terno, Makro; navázali jsme spolupráci s online supermarketem Košík. A abych nezapomněl, naše maso si objednávají významné pražské restaurace a hotely. I Pražský hrad.

Jaký je váš osobní vztah k myslivosti?

Já jsem v lese vyrostl! Lásku k myslivosti ve mně probudili táta s dědou, chodili jsme koukat na přehlídky trofejí, přírodovědecké akce, brali mě k přikrmování zvěře, na čekanou, později i na lov. Ale ten není hlavní náplní nebo cílem myslivce. Má pravidla. Není to tak, že vidím na louce srnce a střelím ho.

Trofeje vás nelákají?

Samozřejmě, že ano. Nemusí být význačné, medailové, radost mi udělá, když se o jakékoli trofeji můžu pobavit s kolegy myslivci a sdílet společné nadšení. Pár krásných trofejí už ale taky mám. Baví mě zároveň myslivecká kynologie, máme dva lovecké psy, s nimi je v lese moc hezká práce.

Vraťme se z lesa na farmu. Jaké změny ji čekají?

Právě teď rekonstruujeme bývalé zemědělské středisko v nedalekých Uhřínovicích. Koupili jsme zanedbaný areál, hodláme ho zmodernizovat a přesunout do něj z Třebešova celou rostlinnou výrobu.

Vedete tým lidí, rozhodujete o změnách. Co vám dělá radost?

Dobrý kolektiv, který máme. Všichni si rozumíme, známe se, lidi jsou ochotní a nevadí jim, když si o víkendu kvůli práci zavoláme. Vycházíme si vstříc. To je ostatně filozofie celé skupiny MATRIX – pomalu, část po části, firmy zvelebovat a zvětšovat.

Čím váš život rodinný byznys obohatil?

Být nejstarším synem majitele holdingu je zavazující. A pokračovat v rodinné tradici náročné. Ale určitě pokračovat chci. Uvědomuju si, jak je důležité, nejen pro nás, ale i pro zaměstnance a ostatně i region, abychom firmy udrželi, byli dobrými zaměstnavateli a spolehlivými partnery. Nejhorší, co se následovníkovi v rodinném byznysu může stát, je, že se mu majetek rozteče mezi prsty.

Libor Burian ml. má řadu snů. Jednou by chtěl, stejně jako táta, střelit medvěda. Rodina ho přivedla taky k hudbě. Na borlici troubí fanfáry a hlaholy během lovů, rád si zahraje filmovou nebo bigbandovou muziku. Čím se řídí? „Nedat na první dojem,“ odpovídá.