Čím (se) řídíte?

Tím, čím mě rodiče vychovali. Věřím v dobro, každá nekalost se dříve nebo později vrátí. Při práci myslím na to – najít dobré kolegy, slušně a spravedlivě je ohodnotit a nedělat podrazy. Stavím na důvěře, pak ale žluté karty nedávám.

Kdy se začal psát váš příběh MATRIX?

Začali jsme jako start-up z totální nuly v listopadu 1992. Já jako němčinář s jedním anglickým katalogem vzduchového brusného nářadí a zlatými stránkami pod paží. S povědomím o rozpadajícím se tradičním českém průmyslu a tátovou Škodovkou 120.

Buďte prosím sdílnější.

Rád. Vozili jsme speciální ochranné pomůcky od jednoho tradičního rakouského výrobce. Majitel, Wolfgang Kaechele, pro nás byl prvním učitelem západního kapitalismu v tom nejlepším smyslu slova. Státní hranice byla ještě střežena a každý dovoz procházel kontrolou. Zboží jsme vozili v zaplombovaných krabicích, rozbalilo se až na vnitřní celnici. Jednou se stalo, že nově vyvinuté dielektrické rukavice, tři tisíce korun za kus, kterých jsme proclili rovnou stovku, v krabici chyběly. Museli jsme tedy následující várku provézt bez proclení. Ano, byl jsem „pašerákem“ s kontrabandem za zadními sedačkami oné Škodovky 120.

Mluví se ještě o jednom přelomovém počinu…

Asi myslíte spojení brusky a brusiva. To nás nakoplo nejvíc, protože do té doby nebyl na trhu žádný systémový dodavatel. Velcí hráči typu Škoda Auto na náš produkt slyšeli a dali nám plnou důvěru i zodpovědnost za jejich povrchové úpravy. S takovými referencemi se pak dobře dobýval svět.

Kde se v MATRIX Automotive bere ta energie a chuť věci pořád posouvat?

Myslím, že tu práci máme zkrátka rádi. Zvyšující konkurenceschopnost, to je odměna. Za třicet let nebyl ani jeden den stejný. Největší zásluhu na tom mají lidé, se kterými pracuji a na které se těším.

Co mají společného?

Optimismus, smysl pro humor, zodpovědnost, cílevědomost a cit pro týmovou práci.

Kolik vlastně v divizi zaměstnáváte lidí?

Včetně slovenské pobočky kolem 30, chybí nám snad jen krotitel tygrů. Jsou tady zástupci mnoha profesí. Odborníka na broušení či lepení totiž nenajdete na žádné střední nebo vysoké škole. Musíte si ho vychovat. Prvním předpokladem, aby se jím stal, je inteligence a snaha. My takových specialistů máme několik.

Kdy míváte největší radost?

V práci, když slyším smích. Samozřejmě za podmínky, že je splněn plán. A doma, když trávím čas se svou skvělou rodinou a kamarády. Bez nikoho z nich bych určitě nebyl tím, čím jsem a tam, kde jsem.

Váš silný vztah k místům a lidem je dobře znám.

Není mi lhostejné, kde a s kým žiju. Táta mě přivedl ke sportu, po tátovi jsem převzal žezlo v zastupitelstvu Třebešova. Mým hnacím motorem je vidina, že i naši synové Jan a Jaroslav budou žít v pěkném prostředí. Z Třebešova pocházejí moji rodiče a v prostorách naší divize pracoval před 50 lety coby účetní můj děda. Mám zkrátka vůči minulým i budoucím generacím vnitřní odpovědnost. Díky kořenům vím, kam patřím. Jsem zato rád.